Z hor. (I.)

Kraj přede mnou jak zkamenělá báje:

kol rokle obři – balvany se věží,

leb tvrdou týčí hrdě k modru nebe,

jich pata drtí šeré hloubi taje.

Tu pilíře se v smělé hradby snoubí,

tam srázná stěna v bezdno rokle padá,

hle, skála jako sfinga obrovitá – –

div rodí div, co čarný obzor vroubí.

Mníš, starý hrad že s vrchu v údol kyne,

že města útulek tě zve a vítá,

zříš nad propastí mostu oblouk smělý,

i v klenby stinné noha tvá se šine. –

Čel skalin chladných teplou rukou svoji

hle, matka příroda se dotkla vlídně,

a v smavou měkkou zeleň vrásky skryla,

jež velikánům na skráni se rojí.

Mech důvěrně se k stěnám tulí v chladu,

chvoj temných borovic je halí v stíny,

a praporečkem svěží bříza bílá

tam vlaje na cimbuří starých hradů.

Tu pravá, božská krása ukryta je,

jak v pohádce ji na sta obrů hlídá – –

tu obdiv zmírá na rtu smrtelníka,

vždyť zbloudil v stíny ztraceného ráje.