Z HOŘÍCÍCH ROZVALIN.

Z hořících rozvalin se zdvihá černý dým

a my z nich prcháme jak hnáni prokletím,

prcháme v cizí dál, svit zhasl naděje,

a nocí nářek zní běd v divé peřeje:

„Ach, ještě pohled jen!“ – Však i ten zajde s ním...

Ty vládce na nebi – již zahřmi hromů stem,

již zahřmi, jsi-li – neb tvé chrámy rozmetem,

zdrtíme slzou svou, a blesky dá nám žel:

Tys nechal lid svůj mřít a nářků neslyšel –

ó Bože, ozvi se – v noc zoufalství my jdem!

Kdo útěchy nám dá? Jen slza smáčí zem,

tu drahou, ztracenou – nám smrt jest údělem,

a marný všechen stesk a pozdní všechen žal –

již Bůh nás opustil neb sám kdes dokonal,

a světem peklo hřmí, a lidé hynou v něm!