Z hospůdky.

Jste bled tak dnes, vy chvějete se jaksi,

své čelo chmouříte, vás něco mrzí...

Vím novinu, – nuž mohu vyprávěti?

On rychle pravil: „Vypravujte brzy.”...

Snad znáte ženu v šátku nekonečném,

jež po hospůdkách vetché vodí dítě,

by pělo písně plné kalu, bahna? –

On zrak svůj sklopil k zemi rozpačitě.

Vím, kdyby vy jste včera zřel to děvče,

když plačtivým svým hláskem pěti mělo,

když nemohlo dál, – jak je ona žena

svou drsnou rukou udeřila v čelo, –

že jistě byste skočil rozezlený

k stařeně bídné, pádnou pěstí svojí

ji srazil k zemi. Že to pravda svatá? –

On plaše jen se rozhléd po pokoji...

Proč mlčíte? Proč skláníte svou hlavu,

nač vzhlížíte tak před se vyjeveně?...

Vím, dobře vím, že vás to tajně pálí,

že v duši svojí klnete té ženě...

Že pravdu dím? – On klesl nazpět k stěně...

„Dost, dost již, pane,” zašept k němu zkrátka...

Po chvíli zved se, pravil rozechvěně:

„Ta žena v šátku byla – moje matka.”