Z hovoru.

„Pro koho – děl jsi – sbíráš perly ducha

na různých veršů smělé spletení,

nač zrazuješ, čím srdce vře a buchá,

kdož marnou námahu tvou ocení?

Mým nitrem též cos jako příval táhlo,

zvuk harfy slyšel jsem a ptačí zpěv;

však strýce mám, ten ,stůj‘ mi řekl náhlo

a hle, já prohlíd', stichla bouřná krev.

Očima strýce viděl jsem, co stačí

dnes davu plně jeho ku štěstí,

ne zvuky harfy, ani písně ptačí,

leč hedváb, který plá a šelestí,

arabský kůň, jenž vyhrá první cenu,

a stříbrem blýskající ekypáž,

již vzorný manžel pro milenou ženu

o stovky dvě než soused koupil dráž.

A kniha? – Studentík jen s bědnou tváří

s ní pod kabátem spěchá k antikváři...“

Když slavík zpívá, chce snad posluchače

vší mocí svábit ve květnatou tiš,

chce kvítek malý pod listy se tlače,

bys k němu naklonil své čelo blíž,

chce potok, v němžto vlna vlnu honí

a na strmící skály stříbrem zvoní,

bys v žízni snad svůj k němu sklonil ret?

Ten slavík zpívá, kvítek volá: v před!

a potok sám kdes v nitře tmavé sluje

svým stříbrem zvonivým se opojuje:

básníku stačí, nalezne-li kdesi

za celé žití svoje mezi lesy

na ploché skále, jíž se musí chytat,

svých prostých veršů jedinký jen citát. – –