Z HROBU BÁSNÍKOVA.

Kdes v dáli spíš, tak dávno lidé malí

tvé velké srdce těžce zasypali.

Ó nyní vím, jen trním krytou hlavu,

jsi žitím šel, jak jdeme na popravu.

A dnes mi líto, že ta růže tvá je

tak vyrudlá v těch listech tvého „Máje“.

A že to žití, kde jsi byl jen málo,

se jednou růží na tě neusmálo.

A že my ani mrtvému tam dole

víc nenecháme než to trní holé.