Z IRSKÝCH MELODIÍ. (II.)

O bože, bože, ten když svět jsi stvořil,

tak lepý, krásný, k samé určen lásce,

či zamýšlel’s jej v lup dát dravé chásce,

či chtěl’s, by červ, jejž’s stvořil, zas jej bořil?

Což nechtěl’s, aby volny světy byly

jak Ty, než čeho v pustém bylo šíru,

či neurčil’s jich k svobodnému víru,

nechtěje, aby na řetězích hnily?

Proč trpíš jich, těch rouhačů Tvé vůli:

že’s vzduch učinil, sup by volněj létal,

a zem, by tvor Tvůj do prachu se metal,

a oheň, pout by tyrani v něm kuli?

Myšlence jedné koří svět se celý:

To’s Ty, – krom Tě kdo dít smí: Já jsem jeden,

jenž vládnout smím, kdo k jiným: K poutám’s veden!

Prach prachu: „Modla jsem, ty klaň se!“ – velí?

A přec tak jest – ta muška v každé chvíli

se volná shřívá – kvítek volně vschází,

to ptáče volné píseň pěje v mlází

a muž, Tvá chlouba – všechněch bídnější-li?