Z JARA.

Ano, z jara jednou šla jsem šťastná v pole

s housličkami svojí touhy a své lásky.

Probudila všechny květy na jich stvole,

k písni v doprovod jsem zvala sedmihlásky.

Chudobičky bledé kvetly u mých nohou,

břízek sbor mi kýval od palouku,

amorků roj stanul v tanci pod oblohou,

zdiven na mně ztrnul pohled brouků.

Všem jsem tehdy písně svoje hrála

ze strun housliček je vábíc v prsou skrytých,

všechna Čistota mi naslouchala:

Do brázd píseň zasila jsem, v hloubku rytých,

kápla po popěvku do srdéčka květů,

broukům tykadla jsem jimi ověsila,

ptákům nakladla jich v cesty jejich letu,

hrst jich vmetla na oblaka bílá.

Když jsem takto rozdala své dary,

sesmutněla sama jsem v tom plesu:

úzkost moje klesla ve brázd čáry,

v lehkých mlhách táhla k břízkám k lesu.

Slza za slzou se svezla v plodné hrudy,

duše má v ně kořen zapustila.

Jako bezplodný strom, suchý, chudý,

sama bez písní jsem v šeru zbyla.