Z jara.

Za jara kryjí se květiny v stín,

v zášeří, houštiny pučící ranně,

jak by zem halila ve svůj je klín,

jak by se před lidmi styděla za ně.

Anebo jakoby chránila květ

před mrazem, který se navrací ještě,

a než se naděješ, spustí se hned

chladný sníh na místo vlažného deště.

Ale vše nadarmo; lesem jak jdem’,

tušíme květiny, jak to vstříc dýchá;

je to jak s láskou, tím dubnovým snem,

prvně když zvedá se, plachá a tichá.

Tají se do prsou hluboko tak,

aby jí nenašel nižádný z lidí,

noci jen hvězdnaté nesčetný zrak

kalich se bělostný otvírat vidí.

Jediná slza však, jediný vzdech,

a co ret popírá chladně a suše,

v očích jen záblesk a na tváři žeh

prozradil všechno už dávno, má duše!