Z jara.

Ještě zima po horách se mátla,

má-li jaro pustiť do dolíčka,

ale potok pod sněhem už žvatlá,

zelená se půda od sluníčka,

v hrdélečku zlatou píseň nesa

letí skřivan modrá na nebesa.

Pučí poupě v roztaveném ledu,

ze sněhu se kapradina tlačí,

všecko spěchá slunci do pohledu,

jeho záře všem jim sotva stačí.

Z chat vyběhlo hejno drobných dětí,

v jedné písni, v jedné svorné notě

počalo to všude housť a pěti,

že je po zimě a její psotě.

Ba i dědek pro bábu i sebe

dvě stoličky vynes’ na zápraží;

dívají se oba v modré nebe

a chvílemi šepcí: Jak to blaží!...

Měla bys jen ty, má duše, mříti,

když se zelená vše na pažiti,

měla ty bys spáti jediná,

když ta jarní bije hodina?