Z JARA.

Každá babka stará

vylízá ven z jara,

o berličku opírá se,

v mladé nebe zadívá se

bezzubá a chará.

Sedne na travičku,

mládne na sluníčku.

Lehké vrásky, husté stíny

jako drobné pavučiny

v jejím scvrklém líčku.

Tu skřivánek pěje,

tu sluníčko hřeje,

a na babku udivenou

mladou tváří rozjasněnou

celý svět se směje.

Ona vzpomíná si

na své mladé časy,

staré údy ohmatává,

chvějnou rukou rozčechrává

svoje bílé vlasy.