Z jara.

Co květnicí teď každá mez,

co netřesk nosí skalný les,

na ňadrech ženy modrý bez;

co kaštan bílý, červený

rozsvítil svoje plameny,

včel bzučným rojem prochvěný;

v zeleni jemné mladých bříz,

kde prší diamanty hmyz,

kout západu plá nad tyrkyz:

Vychází básník v les i pláň

a nechá padat na svou skráň

květ hlohu, jímž se směje stráň.

Rej dětí vidí v hlučných hrách,

i milující, zlatý prach

kde hoří, bloudit v lesních tmách.

Co mladistvým jen chvěje snem,

co bouří ňadry, cuká rtem,

čist, procítí vše v srdci svém.