Z JARNÍCH SMUTKŮ.

Dnes vonělo už jaro z tichých polí,

jež spala v běli sněhů posledních;

kouř ze vsi táhl lehce pod topoly

a jiskry slunce kmitaly se v nich.

Ze křovin touha hovořila ptačí

o blízkém příští květů do zahrad.

Jen s holých strání do údolí kráčí

stín výstrahy a nedůvěry chlad.

Jde lehce jen a sotva stopy vtiskne,

leč sesmutnělá duše rozumí:

až nade květy první bouří blýskne,

i nad hřbitovem déšť se rozšumí.