Z jarního výsluní. (1. Pochyby.)

Dokud byla děvčátko

rád jsem si s ní hrával,

když vyrostla v panenku

rád jsem sám sedával.

V samotě jsem přemýšlel,

jak by krásné bylo,

kdyby její srdéčko

v mé se pohroužilo;

kdyby v jeden srostlý kmen

pro života chvíli –

přemejšlím ach! přemejšlím...

nepřichazím k cíli.

Žel, že nemám odvahy

vyznat ti svou lásku!

Ach! snad budeš přeci má,

můj zlatý obrázku!

Nemůže to pánbůh dát,

bys nebyla mojí – –

oh! kdo milý srdce žár,

kdo mou bolest zhojí!