Z jarního výsluní. (5. Poupátko a růže.)

Divný je to v světě běh,

ach ty lásky bůže!

mnohému se dostane

nejkrásnější růže:

slavík však, jenž pěl k ní zpěv

srdce slastmi dmoucí,

sám a sám, ach! lesinám

lká své boly vroucí.

Má milá má jiného,

má děťátko malé,

ó jak s ním se líbává

v lásce neskonalé!...

na to hledě tajně já,

radostí jsem plakal,

až se srdce rozsmálo,

a svět zas mne lákal.

Hleděl jsem a myslil jsem,

k nebi upnuv zraky:

„Kdyby milá byla tvou

a to dítko taky!“

Kdyby milá byla mou? –

ráj se otevírá!

kdyby dítko bylo mým –

srdce blahem zmírá!

Slavík já jsem zapěl zpěv

ze srdce se dmoucí,

po zpěvu zas vracím se

k vám, mé boly vroucí;

smutný byl to pro mne běh,

ach ty lásky bůže:

že se nedostalo mně

poupátka ni růže!