Z jarního výsluní. (6. Na čápy.)

Vítejte mně, staří druzi,

rychloletí čápové!

Aj, už opět nad údolím

pne se nebe májové;

modré, jako dvé těch očí,

z kterých ráj mi svítíval,

o kterých jsem sobě posnit

do údolí chodíval.

Ach! ty časy vítr zavál

jak se stromů svadlý květ,

jenžto na výsluní milém

neměl léta uvidět.

Svadly květy, opadaly,

a přec rád si vzpomínám

na jasné dny mladé lásky,

kdy letíte, čápi, k nám!