Z JITRA. (3.)

Již obzor čelo své ruměncem ovinul

A plamen zoře na nebi se rozplynul;

Lesk adamantový se rozlil hladinou

A jasoň milostně odhalil tváři svou;

Vltava zplesala, že nad ní svitnul den –

Jen srdce Pražanů objímal těžký sen.

V tom nad náš Vyšehrad, ze skalných rozvalin

Se slavně povznesl stín Libušin,

Velebně skvěla se věhlasná její tvář,

I její nad hlavou se zlatá leskla zář;

A z úst jí plynula ta slova vznešená:

„Má Praho! jitrem nechť se zjasní sláva tvá!“

I ztichnul hlas, a stín se v mlhu zavinul,

Pak Jasoň Pražanům s výše své pokynul;

Své záře nad Prahou tu rozlil slunka zhled,

A Český daleko kraj v novém jitru zkvět’;

I v ohni posvátném se srdce zahřálo

A láskou k národu a k vlasti rozplálo!