Z KANCELÁŘE.

Já v kanceláři šeré kdys,

kde sedám k práci den co den,

jsem našel maně starý spis,

byl sežloutlý a poprášen.

A nebylo to pravda již,

jak zatím letěl proud a čas,

co kdos tam psal a v svazků tíž

byl spis ten vložen k spánku zas.

A že už jiný nebudu,

že zachránil jsem v duši květ,

o mnohých srdcí osudu

jsem počal tiše přemýšlet.

To o srdci, jež v mládí dnech

svůj život mělo, ples i tíž,

a byl kol ruch a byl kol spěch,

a na ně každý zapomněl!

Tak čekávalo nocí, dnem,

tak dlouhý čas, tak dlouhý, ach,

až sežloutlo, co kvetlo v něm,

a šedý až je pokryl prach.

A jestli někdo po létech

tak maně pohléd’ v nitro mu,

že byl tam život, láska, dech,

už nenapadlo nikomu.

A že se vzbudit nedalo

a nechat je se nesluší,

nu, ono také dostalo

své číslo v knihách záduší!