Z KLÁŠTERA.

Když slunce skryje ohnivé své střely

a večerní se šero stele plání,

mnich bledý okno otvírá své cely,

by slyšel z dáli žabí skřehotání.

Ta divná hudba pokaždé jej vzruší

a vzpomínek mu roje sype v duši.

V svém rodném kraji ocitne se letem,

je bezstarostným, malým pacholetem,

zří šerou jizbu, začazený krb,

zří na vršíčku kostelíček malý

i vlídnou náves, na níž lípy stály,

však nejvíc jeho oko rybník vábí,

v němž shlížejí se řady starých vrb;

tam strávil denně mnohou, mnohou chvíli

a nedbal, že se večer k zemi chýlí, –

tak dojímal ho sladký koncert žabí.

A míjel čas – – – Hoch do velkého města

byl odstěhován, do latinských škol

by chodil tam. To krušná byla cesta;

měl slzy v očích, v srdci těžký bol!

A poprvé když přišel na prázdniny,

hoch plakal zas, však tenkrát velkým blahem;

byl šťasten, že je v rodišti svém drahém.

O, jak si vážil zlaté domoviny!

Dům zběhal celý, stodolu i stáj

a sad i palouk, odtud spěchal v háj,

a když se stíny stromů prodloužily,

šel k starým známým na rybníka hráze;

o, jak byl šťasten, jak mu bylo blaze,

když uslyšel žab skřehot – pozdrav milý! –

Let osm prošlo – v žití změna mnohá;

však hochova jak dříve mysl mladá

vždy k známé hrázi spěla, rovněž ráda

tam nyní chvátá jinochova noha.

Než nevábí ho již jen žabí zvuky –

tam našel srdce, které vstříc mu bilo,

a bojácné kde slovo nestačilo,

tam tlumočníkem vřelý stisk byl ruky.

Co den se scházel s dívkou v těchto místech,

tak okouzlen byl jejím černým okem,

že nezřel, jak se zeleň ztrácí v listech

a jak se jeseň rychlým blíží krokem –

Však náhle po dva dni jí marně čekal –

o, jak se v trapné nejistotě lekal!

Vnitř vrby shnilé třetího pak dne

list našel, v němž ta stručná slova stála:

„Buď navždy s Bohem! Otec nutí mne,

bych za souseda statkáře se vdala – –“

Co dál se stalo, možná říci krátce:

hoch bloudil v polích, jako ve snách žil,

a když se konec prázdnin přiblížil,

byl po vůli své staré, zbožné matce

a mlčky dal se zavřít do kláštera.

Lid vyprávěl, že vezli jej tam v mdlobě

a že prý přišel teprv potom k sobě,

když pojala ho v lůno koba šerá – – –

Tak vzpomínává mnich ten bledolící

a potom, aby ulehčil své muce,

vždy k modlitbě své bílé spíná ruce

a ret se chvěje: „Za tu nevěrnici!“ –