Z kostela...

Nežehnáš, tatíčku,

dětem na cestu,

neobjímáš, máti,

svoji nevěstu.

Radostné nám slzy

cestou nezáří –

smutnotě mi bez vás

kráčeť k oltáři!

Smutněji mi ještě

na vrch z kostýlku,

a tam pokleknouti

u vás na chvilku.

Zamysliť se v zkazky,

vtoužiť ve mládí,

co mi vaši lásku

nazpět přivádí.

Ach, ta rodná láska!

Kdo jí v náruč pad’,

v slzách musí na ni

věčně vzpomínat!

Stále v srdci hřeje

svým ho sluníčkem,

byť ji udusili

dávno trávníčkem.

Ach, ta rodná láska!

Kdo pil z jejích vnad,

vždycky bude na ni

blažen vzpomínat!

Neodejdeť více

nikdy ode mne,

byť ji zakopali

ruce nájemné.

Ach, ty rodná lásko,

na chvilku se zbuď,

na okamžik zahřej

matičce mé hruď,

srdcem pohni otci,

chladné ruce zkřis,

by mi požehnaly

jako děcku kdys!

Navrať zhaslým očím

kratičký jen svit,

co by se synem se

mohly rozloučit!

Vkouzli v mrtvá ústa

sladké usmání,

jedinkou mi oživ

chvilku shledání!

Naposled přej stisknouť

ruce uvadlé,

jednou ještě zlíbať

tváře zapadlé,

na chvilku jen vdýchať

život do těla:

ach, což bych šel blažen,

blažen z kostela!