Z Kostnice.

Tu stojíme na místě tom posvátném,

kde velký Jan náš skonal v plamenech,

jsa pravdě věren na poslední vzdech

co skvělý vítěz v boji přeudatném.

Tu stojíme, kde z oběti své kati

nelidský, drzý tropili si smích,

když s „bezpečným“ – ó slov těch císařských!

jej „glajtem“ ku smrti se jali rváti.

Co znamená ta rudá vůkol záře,

co vzdechů tichých tajemný ten šum?

Toť kletba hrozná vzlétá k nebesům,

toť hněvem, studem rdí se naše tváře!

Půl páta věku zatím uplynulo,

a dosud posměch snáší mučenník

a podnes zběsilý sem stíhá křik

těch, jichž se světlo dosud nedotknulo.

Jak jej zde s tajnou slastí mříti zřeli,

tak přejí si, by stál tu národ sám

a plamen kol něj šlehal k výšinám

a dýmem černým zatměl se svět celý.

Jak svatý jeho prach zde rozmetali,

tak chtějí zhubit, zničit také nás;

jich vzteky staré v nový žár se vzňaly. –

A proč ti zlolajci se na nás satí?

Proč divým vřeskem volaj: „Ukřižuj!“?

Že jako on milujem domov svůj,

že jako on chcem světlo pravdy znáti;

že jako on chcem lidskosti jen víru

a zákon lásky, práva, rovnosti

a záři osvěty a volnosti

a duhu sbratření a palmu míru!...

Toť naše vina, pramen utrpení

a všech těch muk, jež jsme již přestáli;

proto jsme krváceli, zmírali

jak mistr Jan, ten vzor náš převznešený.

Však jako jeho paměť požehnanou

patero nezhubilo století: –

tak z ohně též co fénix vyletí

náš národ v nové žití slávy branou!