Z kraje bídy. 2.

Jak’s milovala je! vím, že bys chtěla

za cenu života je vykoupiti;

a roste bolesť, kterou srdce cítí,

jak za noc jednu vrásky tvého čela.

To byla slasť tvá, když jsi z práce spěla:

je tisknout k srdci, v ústka políbiti;

to byla zář, jež tkala se v tvé žití,

kde pusto bylo jak v noc, když se stměla.

Je mrtvo! výkřik zoufalý spí v hrudi,

tvá ústa němá, oku slza schází –

ne, neplač! cítíš, jak tě bída mrazí!

hle, kalným okem lačná kolem zírá;

ó potlač bolesť, která hruď tvou svírá,

ať děcko tvé se k žití neprobudí!