Z kraje bídy. I.

Juž večer byl, a mlhy krajem spěly

jak bludných duchů dlouhý, teskný řad;

na stráni chatky chudičké se tměly,

a noci stín se na ně těžce klad’.

A mezi vrchy kolem znáti pouze

ta pole chudých jako prázdná dlaň,

a každé z nich tam střeží hořká nouze,

a požehnání nezasvitne naň.

Kraj smutný! stojím nad ním v zamyšlení

– jak výčitka kříž roste k blankytu –

a v duchu ptám se: ach, což nikdo není,

kdo sklonil by se k tobě v soucitu?

Což nikdo není, kdo by za tě prosil,

ty kraji, lide trpce zkoušený?

Kdo slzami by rány tvoje rosil

a objal v lásce svými rameny?!...

V tom za mnou měsíce (srp) bílý vstanul,

své záře stříbro házel stráněmi;

a náhle jak by touhou lásky vzplanul,

pad’ rozpjatý stín Krista na zemi.