Z kraje bídy.

Kdo zřít chceš tváře veselé,

jen k nám se neubírej,

a jsi-li tu, pak nesměle

radš oči uzavírej;

nebť máš-li jiskru citu jen

a útrpnosti v tváři,

pak prokleješ ten zrádný den,

jenž na náš žal tu září.

Zde viz tu ruku zmořenou

a chromou od kladiva:

chce jevit sílu strojenou,

a div, že ještě živa.

V ní neproudí ta bujná krev,

jež nepokoje plodí;

nebť zde ni smích, ni jarý zpěv,

leč tichý pláč se rodí.

Kdo zkusit chceš, zda svírat dlaň,

či otvírat tu třeba,

ten v jednu ruku vezmi zbraň

a do druhé – kus chleba.

A ta, která víc zrosena

i zulíbána bude,

ta budiž dále zbrojena

na zbojníky ty chudé.

O kdo by teď ten zázrak znal:

kamení v chleba měnit

a slzy, jež tu zrodí žal,

v sílící nápoj zpěnit –

ten zřel by, jaký duch tu dán

v ta zmrzačená těla,

až první v tento bídy stán

by píseň pozazněla!