Z KRČMY ŽIVOTA.

Přes hory cesta neschůdná

na věčnosti pouť běží,

a na rozcestí života

rozbitá krčma leží.

Na černém štítu krvavý

je z dálky nápis znáti:

Čeká se do dne soudného

a slzami se platí.

Nad vraty žlutý, strhaný

se houpá věnec z chvoje,

a přijdeš blíž a poznáš hned,

že je to mladost tvoje!

Bol, hostinský sám maso sní

a hostům dává kosti,

a víno citů posvátných

křtí vodou lhostejnosti.

Sklepnice sluje naděje

a stále ti nalívá,

však v prázdné číši bezedné

jen žluč a ocet zbývá.

Někdy se v lásku zakuklí,

pak divné řeči mate,

a líbáním tě otráví

jak hádě jedovaté.

Pak muzikantů divý rej

zoufalou hraje skočnou;

ó, kdož z nás zůstal nepohnut,

když vášně zuřit počnou!

A když si smyčce polámou

a lampa dohořívá,

na okno klepe kmotr spleen

a každý z hostů zívá.

A pak bludička šílenství

se tiše oknem vkrádá,

a v mrtvém tichu s rachotem

kývadlo času padá.

U krbu, v kterém nadšení

se míhá v záři bledé,

jen kocour zlého svědomí

své hrozné dumy přede.

Pak teta nemoc na berlích

se na návštěvu vláčí,

a co začalo s jásáním,

to obrací se k pláči.

A když se schýlí k půlnoci,

přicválá rytíř k dvoru,

na černém oři harcuje

v kulichů hlučném sboru.

Dva hnáty s lebkou v erbu má,

kus rakve jest mu štítem,

na kosu spustí rejdovák

a tu to vezme s citem.

A zpilé hosti vyhází

bez řeči do příkopu,

a kamením a hroudami

zahází jejich stopu.

A k tomu s štítu hostince

zvon pomluvy vyzvání

na šťastnou cestu na věčnost –

a nikdy na shledání.