Z kroniky pouště.

Již krátká cesta, vzhůru, drahý koni!

Tam v dáli stinné palmy chlad

usuší pot, jenž z těla se ti roní,

a ukojíme hlad.

Hle, večer spěchá – dál jen, starý brachu,

než s trůnu noc jej vyplaší,

na kyprém trávy ulehneme prachu

v palmové salaši.

Ba snad i vísku najdeme tam v skrytu –

však stůj a chvatný zadrž let –!

Aj, kdo tu leží v luny snivém třpytu

a v mladosti svých let!

Žhavého písku měkkém na polštáři

spal mladý Arab věčným snem,

zoufalý bol plál na osmahlé tváři,

zhrzení hrálo rtem.

Kdo jest, čím byl a odkud v tyto kraje

za kořisť časné smrti šel,

kde květla poupata mu jeho máje,

kdo setřel jejich pel?

Zdaž sám, zdaž tigr, neb což mnohem více,

zdaž krutost lidská zakryla

tmou věčnou žhoucí druhdy zřítelnice

a líce spanilá?

Jezdec se zadumal! On s žití prahu

zřel v děsnou propasť zhynutí,

poprvé cítil slov těch plnou váhu:

život a – zvadnutí!

V bok oře stiskl. Ten se vzepjal v skoku,

uháněl ptákem, hřívou chvěl

a ještě z dálky jezdec s chmurou v oku

se nazpět ohlížel.