Z LAZARETU VENUŠINA.

Pár soudruhů, v jichž krvi pilnou práci

zahájil jed – jed nejněžnější v Žití.

Toť učitelky Smrti bledí žáci

se tiše učí bezbolestně hníti.

Na portret dívčí mnohý skrytě zírá –

měl rád ta ústa, oči. Jak se smějí!

Oh, věděla, jak pro ni vášní zmírá...

Jej v náruč kupnou vrhly vzdory její.

Před rokem – s ní své viděl spolužití.

Ji, usměvavou, stát zřel nad kolébkou.

Však teď – co zrodila by, musí mříti!

On dětskou tvář už nepohladí hebkou.

Oh, jaká bude as tvář jeho vlastní

za krátkou dobu? Jak se hrozně změní

ty rty, jež kdysi šeptly: „Budem šťastni...“ –

rty, sdílející jed v svém políbení!

Je prostor síně tichého pln tlení,

zmíravých nálad, které z očí dýší,

pln tajných muk, ztrát hořkých oželení –

však cynický jen vtip tu člověk slyší.

Jen příklady Smrť dáti chtěla světu,

jak měkce nechá hnít dlaň její dbalá.

Zvolivši mládí v bujné vášně vznětu,

si kupnou Lásku ku pomoci vzala. –