Z LESA SE PÍSEŇ OZVALA...

Encyán voněl. Pod nohou

se bořil měkký mech.

Kdos nesl píseň dálavou:

„mne bloudit, bloudit nech.“

A jakby echa vydala

zapadlý dávno vzdech:

„Tralala, trala, tralala,

mne bloudit, bloudit nech.

Má cesta nezná bolesti,

jíž obetká tě klid.

S hor v moře mohu zanésti,

co chce mne poranit.

Nade mnou nízká mračna jdou,

a slunce zasvítí.

Dnes les mi šumí nad hlavou:

věčně se loučiti!

Jdu po horách, po moři jdu.

Týž věčna šum a svit.

Vše vyzvat mohu k odchodu

a všechno opustit!

A jdu. Mne čeká všade žeň.

Mé písně stopuj spěch.

Vzpomínej nebo zapomeň.

– Mne bloudit, bloudit nech.

Jdu v slunce, v bouře zadutí.

Dnů, nocí proudem všech.

Ty nevíš: ruku tisknu ti.

Mne bloudit, bloudit nech.

S hor pramen šumí v údolí, –

já z proudu jeho pil.

Mne cesta moje nebolí,

ni daleký můj cíl.“

Z lesa se píseň ozvala,

vášnivé touhy vzdech.

„Tralala, trala, tralala,

mne bloudit, bloudit nech.“