Z lesa.

Byl večer juž, ta doba horování,

kdy duch se snoubí s poezie zřídly,

kdy první soumrak nad údol se sklání

vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý.

Pode mnou srostlých kmenů přes kořeny

se bílá stezka v tmavou rokli stáčí,

a kolem stromy větrem rozechvěny

se otřásají v srdcejemném pláči.

A jak to šumí v tom zeleném moři,

jak dme se klenba stromů rozložitá,

v ní často peruť bílý holub vnoří

a letí dál... až hvězdou v šeru kmitá;

jak se to vlní, hučí, pne a dýše,

jak myšlenky když otřásají hrudí,

zde v každém hnutí zvuků nových říše,

a každý zvuk zde novou píseň vzbudí.

Zde samoty duch v zadumání stane,

s úsměvem bol se na rtu jeho sváří,

až k zemi splývá roucho mlhotkané

a v koruně mu démanty hvězd září;

s krahujem tiše nad propastí pluje,

se žlutým listím šumně v dol se snáší,

s rozdechem větrů křidly pohybuje,

ukájí bol a vrásky z čela plaší.

Myšlenka velká časem zneuznána

zde zasvěcence na skráň bledou líbá;

bor šuměním a vůní růže planá

jej v dumný sen o lásce ukolíbá...

v sen o mladosti, o ztraceném štěstí,

o sladkých touhách duše milující,

že věčně tady stál bys na rozcestí

a zíral v noc i prales dřímající.