Z lesů. (I.)

Jdu do lesů tě vyhledat,

snad někde se mi zjevíš,

bych mohla ti své písně dát,

že bez tebe tu pod smrčí

se smutně srdce odmlčí,

což nevíš?

Jdu, bloudím. Lemem kapradí

to stříbrohlasně zurčí,

jdu, poslouchám, jak naladí

les písně své, zda nejkrasší,

jež z praménků mu vyraší,

mi určí.

Ty nejkrasší! Tvůj sladce ret

v nich rozprávěti slyším,

zde vykouzlím si nový svět;

vím, že tě tady nenajdu,

přec v duši své, ač sama jdu,

se ztiším.

Hle, obtočený plavuní

zde balvan, k němu klesnu. –

Mně štěstí v duši koruní:

zřím tebe s zrakem hvězdnatým

a do hloubky tvé duše zřím,

zřím ve snu.