Z lesů. (II.)

Les odpovídá, tiše lká

k mé první tady písni,

přec útěcha to nevelká,

že nedohledný korun řad

zpěv nenechaje umírat

jej vysní!

Ty kdybys mohl vyslechnout

mých písní volné stopy,

když lesem rojí se jich proud!

Jen kapradí a rokytí

je slzičkami zachytí

a skropí.

Jen pták je přijme do noty

a z celé duše zpívá;

zpěv mile zní v klid samoty.

Jak zaslechla bych srdce tvé,

mé oko vroucně přes větve

se dívá.

Pták umlkne a odletí.

Jak peruť zašelestí,

hned jiná tiše odvětí,

a zmizí spolu lesa v dál;

ach, komu z duše vyzpíval –

své štěstí!