Z lesů. (III.)

Je možno někde toužit víc

a tebe vzpomínati,

než u jezera? Na tisíc

snů házím jemu do klína,

a všecky šerá hladina

mi vrátí.

Šum sladký táhne jehličím

a srdcem zalahodí,

vřes zadýchá, a sosny svým

mi učarují chvojím též,

když k sobě vroucím: „miluješ“,

mne vodí.

Třpyt zelenavý do tmava

a jisker miliony

si na jezeře pohrává,

jak čarokrasy na stráži

v něm stěna svůdně obráží

své sklony.

Chci s duchem tvojím býti tu

a býti celou tvojí,

že sotva dychnu v úkrytu.

Ta krása – smutně dojímá,

s mou, jak když stejnou duši má,

se pojí.