Z lesů. (IV.)

Zřím skrytou v lese pěšinu,

jež měkce v mech se kloní,

tak ztichounka, tak do stínu,

tak vzhůru, jako do nebe,

že myslíc – jenom na tebe –

jdu po ní.

Je tkána vřesem růžovým

a odýchána smrčím.

Jsem samotna a skoro vím,

že vzpomínáš mne v chvíli tu,

když bloudím v lesa úkrytu

a mlčím.

Jen někdy hlesnu po ptáku,

když v houští se mi zjeví,

když otázku má ve zraku

i ve zpěvu. Že vzpomínám

jen k tobě při tom – nejinam, – –

to neví.

A vzhůru z cesty vyběhnu,

kde paprsky jsem zhlídla. –

Les přede mnou. – Já toužně hnu

svou duší k tobě. Po lese

mne více noha nenese, –

mám křídla!