Z lesů. (V.)

Tak v dálce od tebe tu žít

jak přesmutno je, víš-li?

Mám srdce steskem otužit,

když hvězdy s lunou v nebes klín,

jak mušky zlaté na muslín

si vyšly?

Když obláčky se zřasnatí,

jak závoj průsvitavý,

jen obtočí se v závrati

kol celé duše – letní sníh, –

i kolem snů mých posledních, –

kol hlavy?

Ty scházíš mi, bych s jásotem

se k nebi zahleděla,

bych těšila se životem,

bych šťastna spěla v lesů chlad,

kde s písněmi bych v písně dát

se chtěla.

Mně bílý závoj touhy jen

lesk nebe dolů hází,

hvězd slzami je ovíjen,

a stříbrem luny zulíbán,

je průsvitný, že se všech stran –

noc mrazí.