Z lesů. (VI.)

Jak tvoji ruku naposled

jsem tiskla ke své skráni,

jak beze slov se chvěl můj ret,

a vlhly oči – vzpomínáš,

když na hvězdách zrak utkví náš

si maní?

Vím, co jsi tehdá promluvil,

vše zní mi v srdce tluku,

co bylo vím, že duhu vil

déšť s paprskem, a růží nach

že dala jsem ti jako v snách –

i ruku.

Klid lesní volá k duši mé

sen mnohé chvíle sladký,

jak radosť, která – tušíme –

zas navrátí se po čase

a přijde v sterém ohlase

nám zpátky.

Klid lesní tká mi do duše

sta obrazů, zda v klamu,

zda v nekonečné předtuše,

přec nad vše milých; vzletem svým

má celá duše pod smrčím

se vzdá mu.