Z LETNÍ NOCI.

Je vlahá noc a světlá jako den.

pod starým dubem sedím u rybníka;

vše spí, kam oko i kam sluch můj vniká,

a neslyšet ni šum ni zpěv ni sten.

Na pláni vodní leží světlý pruh

jak měsíc plný stojí nad topoly,

lip vůně táhne i dech klasů z polí,

po žáru dne ten chlad, ten klid, ten vzduch!

Pad’ v dáli les v svůj šedomodrý stín,

sen o svítání letí jeho hlavou,

plá hvězda nad ním září červenavou,

i její obraz chytil vody klín.

Ten je tak kliden, nepohnut a tich,

jen páry nad ním vláčejí se bílé,

a je v tom smutek, jak by za té chvíle

se mrtvých řad byl ze dna vzhůru zdvih’...

Mně vlastní duše obraz v mysl vstoup’.

I tam jak měsíc svítí vzpomínání,

však ticho tam jak na té vodní pláni

a velký klid od povrchu až v hloub.

Po žáru, marném vlnění, jež píše

nám vrásky v čelo, klid jen leží v ní,

a vše, co mrtvo, duch těch přešlých dní,

jak bílá pára vystupuje tiše...