Z LETNÍHO BYTU.

Noc minula. Do okna zastřeného

ranního slunce dral se první svit.

Jím probuzen, já povstal s lože svého

a spěl jsem jitru okno otevřít.

Však u okna jak maně k zemi hlédnu,

u nohou svých tam cosi ležet zřím;

níž shýbnu se – a vlašťovici zvednu

nehybnou, schladlou, s očkem pohaslým.

To ptáče večer dovnitř asi vlétlo,

já, netuše to, okno zavřel pak,

a časně ráno, sotva vzešlo světlo,

as vyletět chtěl uvězněný pták.

Leč marny byly jeho snahy stálé

zas prorazit si východ zavřený,

a ubohé to siré ptáče malé

tak zvolna utlouklo se o stěny...

Pak uklízeli pokoj. Ptáče vzali

a nesli ven. Já u okna jsem stál

a zřel, jak ze sousedstva hošík malý

se lítostivě nad ním rozplakal.

I vzdych’ jsem si: Když teď, mé dítě zlaté,

nad mrtvým ptáčkem se ti kalí zrak,

což zapláčeš, až uzříš jedenkráte,

že nejsi v světě víc, než bludný pták.

Že jako on, též k slunci budeš chtíti

se výše vznésti z bídy, ze trudu,

však jak ten pták v tom všedním živobytí

rozbiješ křídla o zdi Osudu...