Z LIDU

Od rána v pracné klopotě

trval až do soumraku,

pak setřel s čela horký pot

a slzu s vpadlých zraků.

A zahleděl se do výše

k hvězdnému světů moři,

by volným aspoň povzdechem

ulehčil bídy hoři.

On zalkal: „Nebe zlaceno

a plno lásky díků,

zem, dcera jeho, v nářeku

pod pěstí násilníků.

Dej za oběť jim život svůj,

krev vyceď z těla za ně,

uštědří tobě haléřem

a zkřiví ústa k haně.

Bolesti tvojí na posměch,

že pouto nosíš klaté,

tě donutí, bys zbudoval

jim palác, trůny zlaté.

A pak ti šlápnou na šíji

a udeří tě v líci,

žes nuzák, stvořen k trpení,

a oni panovníci.

Když postihne je lidský los,

los rovný lidem z bídy,

tu k památce jich nad rovem

se vzepnou pyramidy,

a ohradí je mřížemi,

jež sláva věnců stíní,

by nemíchaly kosti jich

se s kostmi ze chudiny.“

A horké čelo v slámu kryl,

v to denní bídy lože,

a myslil: „Zda se změní kdy

ten trpký osud, bože?

Zda dospěje kdy srdcem lid

ku velké lásky shodě,

jež rodí růže bratrství? –“

A měl sen o svobodě.