Z listopadu

Vzdá-li se plemeno lidské

samohaně fašistické,

motýlům na křídlech vyhasnou oči

(babočka paví oko, babočka bez očka,

babočka, slepý admirál),

a přestane vonět jetel...

Zlatem spoutaný svět? – a přece se točí!

U samých hranic hrob:

„Czop!,

k Bethlému přestupovat!“

Dostavník. Řehtání koní.

Telefon zvoní:

„Haló, Bukurest, Hotel Menuette, Evžen, tos’ Ty, má milá?

Nedobré zprávy: Dělnická madonna porodila

Člověka v okovech! Jaká muka tu!

A madame Kleopatra

u fary, z prvního patra,

připouští ve dne v noci jen za 100 březových dukátů

celý svět,

(znáš vůni zásypu Amourette?),

jen za 100 březových lístečků, také chudé,

když to půjde....!“

Na pomoc

po těžkých kobercích tiše se plíží noc.

Začátkem listopadu

rytíř už nemůže bojovat

pro srdeční vadu.

Stá-át, spá-át...,

chcete mi říci, kde tu spí morče? Hranostaj, skrčený na otomanu,

jen tak si pozdřím’,

do prázdných sklenek šláp’

drátěnou nohou čáp,

„máš raději horký grog nebo mdlou života manu?“,

noc co noc svádí nás podzim,

bledá a bezkrevná animírka „grogu není!,

nemáš chut na cocteille?,

pro povzbuzení,

a přitul se trochu a něco zakoktej,

nesmělý, copak mne neznáš? Nosil’s mne v písních, nosil’s mne na rukou,

bleďoučké nočňátko se rzivou parukou

a s pletí šedivě bílou, jak okraje bursovních listů,

s citlivou pletí, jež vidí, slyší, čije a výzvědné služby koná mi.

Ženu s pustými ústy, s prázdnou nádobkou parfumu „Mon ami“,

se zlatou, jektavou závěrkou falešných zubů – –?“

Na lukách ocúny škubu,

anténa touhy zní

bez ní – –!