Z LISTŮ JESENNÍCH.

Zas ke mně vzbuzené tak jemně, nesměle

se upomínky hlásí –

ó marné úsilí, ó marné doufání,

to nejsou už ty časy! – –

Teď život pustý kraj, v tmách nočních zjasněný

jen smrtonoše leskem,

kde pomník zašlých dob ční divě k obloze

jak skála zrytá bleskem.

Ne tlukot slavičí teď kol se rozléhá,

leč šelem duté vytí –

toť svůdná myšlénka, jež v prsou poslední

chce naděj zardousiti.

A démon – démon zlý svým okem plamenným

to děsné temno hlídá,

a v ucho šepce mi, že lidským údělem

jen nicota a bída –

Já kráčím podzimem, kde hadi posměchu

jen syčí za mnou v klestí –

ó blahé zpomínky – ó pryč, jste výtkou mi,

já nemohu vás snésti. –