Z listu přítelova.

Mám stíhat ji? Nač také poblouzení! –

Dnes odjela. Vím, jak to umluvili,

když včera spolu v zahradě mé byli,

že prchnou v zem, dnes, zákonů kde není...

Já mlčky tisk jí ruku, brvou ani

jsem nepohnul. Jen jako bych tak maní

jí na čelo jsem vtiskl polibení...

A ona smála se v tom okamžení,

ač cítil jsem, že přece jen se chvěla,

když na vždy, na vždy opustit mne měla,

když v svět jít chtěla, kde ji nouze čeká...

Až dosud cítím, jak ta ruka měkká

v mé dlani spočivá tak teplá, malá,

jak třese se... A ještě chvíli stála,

pak vymkla se... A konec všemu na vždy. –

Tu pocit žhavý, jak bych kruté vraždy

se dopustil, mé srdce projel náhle,

má prsa vzedmula se a rty zpráhlé

cos zvolaly. Však marně. Ona spěla

již chvatem k němu – a mne neslyšela...

Mám stíhat ji? Nač také poblouzení,

nač bránit jim, když mají se tak rádi...

Co na mne záleží, co na mém mládí?

A lásku nutit tam, kde sama není, –

nač také šílenství a poblouzení! –