Z MALÍŘSKĚ AKADEMIE.

Teď vzpomínám si... Plynu záře sporá

se rozlévala žlutě v tmavý sál.

Nás hlouček v práci kolem profesora

arenou seděl, nebo různo stál.

Hranatý sluha z namočené houby

teď u tabule vodu mlčky ždímal.

Na lebce kostry žlutý paprsk dřímal

a prázdno zelo z očí tmavé hloubi.

V té žluté záři holá, bílá kostra

se klátila tak zvolna tam a sem,

kontura její vystoupila ostrá

z tmy pozadí pod žlutým plamenem,

široká ústa příšerně se smála

tím výsměchem, jenž v bílé dásni ztuhlý.

Kol slyšet jenom drsný skřipot uhlí –

a bylo tu jak na hřbitově zmála.

A každý jak se nad svou prací kloní,

v to ticho, v němž byl němý každý z nás,

a v profesorův výklad monotonní

hrbáček jeden těžce hlavou třás',

jenž churav byl už kolik dlouhých roků. –

A každý tady slovo na rtech tlumil,

až skončiv, ruce profesor si umyl

a chodbou dozněl ohlas jeho kroků...

Tu každý z těch, kdo kreslili tu němi,

vstal, hodil hlavou, k slovu slovo děl,

až hemžilo se všecko lavicemi.

Teď na kostru se někdo zahleděl,

k ní přistoupil a širák dal jí v čelo,

v hlasitém smíchu skloniv její hlavu,

pak rukou třás' jí jako ku pozdravu,

až kolem smíchem všechno zařičelo.

A přistoup' jiný, doutník dal jí v ústa,

plášť na bedra a sklíčko do oka...

a huronský co jásot kolem vzrůstá,

hrbáček jenom vzdychl z hluboka,

a jak tím smutným okem hleděl na ni,

on zachvěl se, jej drsný schvátil kašel

a slzu v oku, mlčky k oknu zašel

a velkou hlavu podepřel si dlaní...

Ó, příteli... sníh měkce, tiše padá,

a letos ty tam prvně venku, sám...

Nás druhých v žití dál jde pustá řada.

A v tento večer sobě vzpomínám

zas na nás všechny, na stín bílé kostry

a jak jsi hleděl v její oči prázdné

a jak teď měsíc na tvém hrobě vázne

a přes ten hrob tvůj táhne vítr ostrý...