Z MANÉVRŮ.

Magické světlo měsíce

mi padlo právě na líce,

když duše jako opilá

kdes v dálných krajích bloudila,

a tělo chůzí znavené

dřepělo v kupě, na seně,

jež tolik divně dýchalo.

U nohou potok maličký

se vlek a líbal vrbičky

a tichounce jim vyprávěl,

co všechno v dálných krajích zřel,

a vrbičky se divily

a hlavy svoje sklonily,

údivem lístky jejich se

chvěly, jak kouzlem rozkoše

by potok, přítel, čipera

je poházel byl za šera,

kdy širý kraj kolkolem spal.

A ticho sladké, velebné

si lehlo kolem, kolem mne,

jen v dálce lkalo klekání

a cvrček kdesi ve stráni

svou monotonní písničkou

se loučil se svou samičkou,

jež unavena šla již spát. –

Pak zmlklo vše. – Duch odpoután

opustil chatrný svůj stan,

a vznes’ se letem vichřice

daleko k tiché vesničce,

do chýšky malé, orvané,

jež okénka má jak dlaně

a před níž v malém záhonku

se rděly léta na sklonku

stolisté růže na keři.

U stolu v tichém zášeří

matička moje dumala

a v ruce svadlé třímala

odřenou knížku modlicí,

však nečtla v ní, neb levicí

si zakrývala oči své,

ty modré oči upřímné,

jež vášnivě jsem miloval

a tisíckrát snad celoval,

když bolest tajná zastřela

je divným smutkem docela

a vyhnala z nich proudy slz.

A smutek těžký, neznámý

ji dosud hlodal na skráni,

mnou tisíckráte prokletý,

stejně teď jako před lety

jí hořké chvíle v cestu stlal.

Ó, rci mi, matko, jaký žal

tvou dobrou duši utýral,

že jako svadlá stařena

se ploužíš žitím znavena,

jak by jsi ani nechtěla

ty chmury černé z pod čela

zaplašit, byť jen na chvíli.

Kdy boly tvé se zrodily?

Vždyť od těch dob, co tebe znám,

ti duši rvou a chýlí skráň,

již dvacet roků bez mála

ni jednou jsi se nesmála,

ni jednou, matko milená,

jsem nezřel, aby ozvěna

blahého klidu zavála

ti do duše a nastlala

na líce radost opojnou.

Vždyť i když děcko růžové

jsem polibek chtěl na tobě,

ty prudce jsi mne líbala

a polibky své míchala,

jak hříchu svého poznání –

se zahořklými slzami

a vzdechy tajůplnými.

Což nelze zahnat chmury ty,

v jichž hloubce člověk necítí

ni svého srdce vroucí hlas?

Což celý život nestačí,

prožitý v bolu, ve pláči

a v neustálém pokání,

by dal ti zlaté poznání,

že ani zločin nejtěžší,

jímž člověk snad se prohřeší,

by nevyvážil slzy ty,

jež musela jsi prolíti

na usmíření osudu –?

Ó, matko drahá! Zjasni skráň,

za jeden úsměv rád ti dám,

však pro mně ne ten úsměv tvůj,

jej sama sobě obětuj,

a já ti z lásky dítěte

dám vše, co jenom na světě

syn matičce své může dát,

když z celé duše má ji rád –

já dám ti mladý život svůj – –

A matička má zvedla zrak,

v němž chvěl se žhavé lásky znak

a signum bolu neznámé

jí hloub se vrylo do skráně

a slza horká po líci

jí spadla v knížku modlicí –

pak tiše sladkým hlasem svým

mně řekla: Nech mne s bolem mým,

můj synku milý, zemříti.

Já bojím se jen, dítě mé,

že dědictví to podivné

po matce svojí podědíš,

poneseš žitím a nezvíš,

kde tajů jeho leží skrýš,

a budeš bol svůj proklínat,

a nebudeš jej nikdy znát

a slzy vždycky udusí

ti každou radost na duši

a vmísejí se do smíchu

tak nenápadně, po tichu,

by seli ti jen zklamání

a pocit bolu neznámý

do duše čisté, bez viny,

a nezvíš toho příčiny,

i kdybys tisíc roků žil

a každý krok svůj promyslil

a tisíckrát se za den ptal,

proč osud zlý ti los ten dal. –

Jen věčný smutek bude ti

kdes na dně duše ležeti

a v prsou bude chvět se cit:

že musel jsi se prohřešit – – –

V tom jakás píseň unylá

mně ze snu toho vzbudila

a v mírné šero vrbiček

zvědavě hleděl měsíček,

co potok malý, modravý,

své šumné nesl pozdravy

do dálných krajů mlhavých.