Z MEDITACÍ.

Sny plní srdce sesláblé

ztrácením stálým energie,

účiny choré jsou a mdlé,

a podivno, že co v nich žije.

Co cítím, oblak pochmurný,

jenž bleskům světla prostup brání,

a nekonečné mizí dny

bez vzruchu, písně, milování.

Básníků slova těší mne,

v svém štěstí byli neomylni.

Zda slabých kdo si povšimne?

A život cítí jenom silní.

Když plameny jim vzhoří zrak

a jejich síla vzplane v gestu,

tu jejich slunce do oblak

ohnivou vyryje si cestu.