Z MÉHO ŽIVOTA.

Den dlouhý uvězněn jsem v kanceláři,

den co den slouchám jen pláč bídy v únavě,

před stolem mým se dělník s pánem sváří

o žold svých rukou zmozolených krvavě.

Den celý prožiju jen v hořké muce

své naděje tak záhy vida pohřbené,

den ke dni nařizuji exekuce,

vyslýchám dělníky při práci raněné...

Ó, jak ten den se táhne poutí dlouhou!

Mně zdá se, že čas někde uvíz’ na cestě,

já, snílek, hynu, zmírám sladkou touhou

po svojí Múse, po své mladé nevěstě.

Nuž večer tu! – Já v něžném pokojíku

u dívky své se v knihu veršů ponořím,

po chuti polibky si kradu s rtíků,

snů zlatou duhu klenu nad tím žitím svým.

Po trudném dni své nervy jemně tiším,

ten záblesk štěstí maje v blahou náhradu,

a když jdu na lože, tu v srdci slyším

jen hudbu lásky plnou klidu, souladu.