Z melodií dělnických.

Jen to mne bolí, když se rozpomenu,

že svatý prápor stojí opuštěn;

kdy vidím sílu činu rozlomenu

a hrstkou chrabrých jest jen obklopen

náš prápor svobody! ten trofej slávy,

nad nějž světějších v lidstvu není víc,

pro nějž slovutné katem padly hlavy,

tisíce spěli smrti vstříc.

Jen to mě bolí, když si rozpomenu,

že smělosť v srdci tiše spočívá

a mnohý nechť i vlast zří utýránu

nečinně v zakoutí si zazívá.

Pryč z roje tmářů! vzhůru lide skokem,

sám svrhni s těla těžké řetězy

a uvidíš, než rok se mine s rokem,

svět zahřmí tobě již co vítězi!

Kdy zasvitne slunko blaha,

rozvije se něhy květ,

bychom mohli v stínu volném

o volnosti písně pět?

Kdy z přírody té odvěké

prohlášen již bude mír,

aby práva člověčenstva

v nerozdílný vplula vír.

Aby z Betlemské té hvězdy

rovnosti zasvitla zář,

bychom mohli rovný s rovným

pohlédnouti sobě v tvář.

Kdy ta láska všechněch lidí

všecky lidi oblaží:

kdy ta slova „milujme se“

chladná srdce ovlaží?