Z MELODIÍ SMUTKU (I.)

Ticho bylo ve vsi, ještě bylo ráno,

na viole snů mých bylo odehráno –

bože můj, to ráno!

A já volal marně do zašlého léta,

hlas můj letěl dutě do prázdného světa.

Mlha jenom v kraji, mlha jenom všude –

a ty tóny v duši, poslední a chudé,

proč tam znějí všude!?

Marno jest už všecko; strhali jsme struny

v poslední té noci za výsměchu luny.

Strhali jsme struny, divě jsme se smáli,

pálila nás bolest – přece jen jsme lhali,

přece jsme se smáli.

Pak mou duši vezli někam do vězení,

po létě jsem volal, ale léta není.

Všude hrozné ticho, vzduch byl leskně chladný,

o mříže jsem tloukl, neslyšel mne žádný,

kraj byl prázdný, chladný.