Z memoirů barona X.

Tož zvolili mne říšským poslancem

ti moji chámi. Stále říkal jsem,

že nechci ani, práce nová zbují –

však nutno-li, nu, já se obětuji

za jejich zájmy, jejich petice

že protěžovat budu velice,

neb v ministerstvech leckterý je známý,

ba, šlechtic s hlavou státu nejvyšší

se leckdy sejde. A to chytlo chámy,

hned pro mne nadchli se i nejtišší,

a hektolitrů pár když ještě dal jsem,

mne volili tak skoro jedním hlasem.

Jen promluvit a všecky jsem je měl

na svojí straně. V hluku ohromivém

mne vítali a sok můj vyletěl,

kde hospodští je nadchli mojím pivem.

Nu, pracovali všichni faráři,

jak který doved, všichni svorně ale,

to musím přiznat, věrně neustále.

V kázáních moje činy zazáří,

jsem lidumil a skromností se hale,

na velkého jsem dobrodince rost,

pro školství, chudinu jsem konal dost

(o tom bych nemoh promluviti šíře)

a známa mého rodu minulost,

byl věren vlasti, císaři a víře.

O minulosti nechci slyšet mnoho,

neb úctyhodní moji tatíci

nejednu měli tvrdou lavici

a sedlák bit byl. Ale, to je toho!

Už zapomněli všecky na rány

a nadávat víc nechtí na pány,

jak kdysi v dobách roboty se dělo,

když neberných pár na hřbet zaletělo

a primae uvetis jus když v loži svém

si předek jistil s selským děvčetem.

Je nová doba a tož mosty zklenout

od břehu k břehu a už zapomenout

na předků mojich hůl i lavici.

A zapomněli moji balíci.

Ten mandát pro mne výhody má značné,

na jistých místech rod se zaleskne

a srdce, nu, je přece panovačné,

leckterá touha hlavou probleskne –

což nemohl by člověk někdy býti

ministrem říše? Plebejský snad troup

vliv předků mojich měl by poděditi?

Být ministrem! Nu, to by člověk stoup!

A moje Erna, však už čas má věru

ženicha najít, už jí vadne líc.

Ba, člověk moh’ by získat v mnohém směru,

pro sebe něco, pro rod ještě víc.

Je doba taková, že baron pouhý,

co kdysi platil, více neplatí.

Však politik? Hned předmětem jsi touhy,

erb vlivy rozličné zas ozlatí.

Na stupeň první třeba stoup jsi, brachu,

líc mnohý pohled toužný probodá –

jsi přece něco, neztratíš se v prachu,

neb poslancem jsi z vůle národa!

Ve Vídni žiji. Vem čert vesnici,

kde asi řádí vichr běsnící,

je podzimek a sněhu nasype se

do úvozů a jsi jak zakletý

na kousku půdy. A zde jako v plese,

společnost milá, slavné bankety,

ba, zdá se mi, že žiji tu jak ve snu

a ve snu čísi do náruče klesnu.

Už ano, myslím. Diva z opery

mne jala ondy. Hlasu nádhery

jsem povšiml si a hle, líčko pěkné,

že věru se mu třikrát „pane“ řekne!

Má vlašské jméno, oči mámivé,

já skočím za ní, jak jen zakýve,

už garderobky vzal jsem na paškály

a „prý je volná“ potěšení daly.

Nu, snad ten žertík něco bude stát,

však nejsem žebrák, zaplatím jej rád,

až budu ministrem, pak rozepnu si

do šíra kapsy, něco kápnout musí,

vždyť leccos víme. A mám naději,

neb moudře umím proplout úskalími,

když smějí se, já též se zasměji,

když nadávají, nadávám též s nimi.

A vládě občas dobře poradím –

ty služby přece nejsou bez odměny?

Že něco kápne, to už nyní vím,

nad stranami kdo, vždy je pojištěný.

A řeč jsem velkou ondy pronesl:

ač s těžkým srdcem národ groše dává,

pod ranami ač div už neklesl,

přec loyalitu věrně zachovává

a bude na ní neochvějně stát,

ať kýmkoliv počne vítr vát,

neb ví, že dnové nastali by žalní

pod politiky vlivem radikální.

Pro nové daně budem hlasovat,

že národní jen to je povinností –

ne slavné vládě, mocnáři vždy snad

že vyjdou vstříc ti naši lidé prostí,

a proto že je nutno vždycky ctít

ten bodrý, prostý, neochvějný lid,

jenž slední groše z kapsy vytahuje,

když nová děla mocnář potřebuje...

A velký potlesk byl mi odměnou,

můj důmysl byl chválen novinami.

Ba, stojíme před velkou proměnou,

že budu ministrem, už jistí známí!

Tak onehdy jsem sobě vzpomněl maní,

co dělají as moji balíci –

a ďas je pozdrav, už se hrnou páni,

starosta jeden, čtyři cvalíci

a všichni nesou pozdravy mi pěkné

a s ministry prý chtějí promluvit,

je abych uved. Ono se to řekne,

já s Mizzi chtěl však do Prateru jít,

či vlastně jeti. Mizzi pokoj nedá,

je baletka to velmi roztomilá,

divoké děvče, vysoká a snědá –

co šampaňského krkem prolila!

Je divoška, však umí upoutati,

já u ní omlád... Vážnost na líci,

přemlouvám naše, ať se domů vrátí.

A s prázdnou jeli domů chlapíci.

Věc v ministerstvu mám však vyříditi –

co chtějí, už jsem dávno zapomněl.

My s Mizzi přišli, oba na mol zpití,

dva dny jsem z toho kocovinu měl.

Nu, neškodí. Což poslanec je tady,

by všelijaké sháněl komise?

Už lokaj ví. Hnůj po nich cítit všady,

až přijdou znovu, člověk ztratí se...

Mám mnoho práce. Erna chce se vdát

a ženicha jsem jí měl vyhledat,

však kolikátou teprv na urgenci

jsem začal hledat v hrabat řídkém věnci –

je všecko v lázních, těžko naleznout,

co kloudným ženichem by mohlo slout.

A Mizzi zlobí. Prý je v jiném stavu,

od starostí už někdy ztrácím hlavu!

Tak pěkně měl jsem všecko pod pokličkou

a hrnec bác a už je na kusy –

po ministerském křesle hodím kličkou

(když člověk něco chce, co zakusí,

ba, mnohý jemu ani nevěří,

s jakými balvany se leckdy zpeří,

když naději jsi měl už velikou,

to ono maří chytrou intrikou,

líp bylo předkům v turnajích se utkat,

než tady k milým hovorům se nutkat

se závistivci, lidmi špatnými,

co mnohou bočnou ránu dali mi).

Já chodil, běhal, nabízel se také,

a s diplomaty vtipně hovořil

a diagnosy stavěl bystrozraké:

to schází vládě, taký nechť má cíl.

Je krise, pravda, chytře rozřeší ji,

kdo chytré lidi k veslu povolá,

vždyť tací lidé mezi námi žijí –

loď nová mnohým bouřím odolá

a noví lidé mohou slibovati

zas věci nové; mnoho slibů dáti

je umění, kdo s vládou nešli by,

si nohy uběhají za sliby.

A když už všecko bylo na provázku,

do lázní jel jsem s Mizzi mrzutou

a čert vem všecko. Za tu pozdní lásku

snů mojich oddálení pokutou!

Parlament rozbit. Nové volby jsou tu,

zas vyčastovat musím pár těch žroutů

a tisknout ruce vůdců jejich čet

a vlastenecké řeči pronášet.

Baronka psala, abych rychle přijel,

do okresu vpad selský kandidát,

lid jeho řečmi prý se velmi spíjel

a prý bych mandát mohl ztratit snad.

Tož rychle svoje švestky posbírati

a spěchat v oheň, čichat smrad i prach.

Ba, hořko je mi, že pryč dnové zlatí,

a Mizzi klne ve všech tóninách!

Ve moři účtů nevyznám se ani,

je možno, že mne šidí korteši –

však mnohý za to zprávou potěší,

že pro mne dobře právě stojí klání

a protivník prý ztrácí naději

a jeho sloupy už už povolují,

jen mezi lid a hned se zachvějí.

Nu, přijdu. Jen řeč trochu vypiluji

a hory, doly budu slibovat

a tisknout drsné ruce mozolnaté,

„poctivé ruce, symbol práce svaté“,

jim v řečích svojích hold přec musím vzdát.

Čoud šenkoven a výpar selských těles

by žaludek můj nesnes solidní

a já bych věru do jich doupat nelez,

však za pár neděl chci být ve Vídni!

Ať rival ve svých novinách se katí,

že kozlem byl jsem jejich zahrádky,

mé slovo přece ještě něco platí –

na obě padneš, synku, lopatky!

Tož jezdím pilně, usmívám se na lid

a mluvím opět řeči nadšené.

Když nenadchnou se, nu tož nechám nalít

a truňk mi tisíc hlasů sežene!

Tak potácím se zámku prostorami,

hněv v srdci hlodá a stud na líci –

už padly kostky. Všude nezdar samý –

mne nevolili moji balíci!

Je konec mojí karieře už,

na bojišti jsem zůstal, mrtvý muž,

ve Vídni asi moji záškodníci

do hrsti chechtají se velice,

už neřeknu víc svoje: veni, vici,

že zapomněl jsem jakés petice

o mostech, cestách, struhách odevzdati

(což mohu za to, že se paměť krátí?),

ta selská banda nad mnou vyhrála,

po všechněch strázních ostuda to hrubá –

korteši moji, každý lačná huba,

shltili deset tisíc bez mála!

A ministerstvo je teď parlamentní

a dluhy vzrostly, stojím prabídně.

A moje Mizzi po saisoně letní

se vrátila už jistě do Vídně.

Och, jak bych za ní spěchal na perutích

své touhy ničím neseslabené – – – –

– – a ohlas bouří domácích už utich,

je opět volněj duši znavené.

Na psaní jakés padla moje paní,

že potomka mám, Mizzi napsala

a baronka, já myslil, šlak ji raní,

mi praškaredě tehda zahrála.

A Erna také. Prý jsem pro Amory

se nestaral o její provdání.

Ej, ďas vem oné bitvy prohrání!

Mé nervy! Nervy! Zdá se, že jsem chorý.

A hořkost na dně zbyla a zbyl žal,

už jako lokaj Žán bych proklínal,

však proklínání pranic platno není,

čert sebral sny i těla potěšení!

Tak sedláka mít na své lavici

a hladit, lehtat řádnou palicí!

A spis ten končí čárek motolice –

a cizí rukou bylo připsáno:

pan baron žalem zemřel nedávno,

po oné volbě chřadl víc a více,

jak lvíček pana z Bubna Heřmana

a jednou kles a zhynul do rána,

když tři dny před tím nejedl a nepil

a samé divné epigramy lepil

na doby, jejichž ve znamení zlém

se pouhý sedlák stává ministrem.

A velký pohřeb jemu vystrojili,

faráři všichni na pohřbu mu byli,

i biskup přijel. Z Vídně jakýs pán,

do hrobky nežli baron pochován,

nad rakví řečnil: že byl výtečníkem,

politik velký, hlava přebystrá,

a celý okres povinen mu díkem

– vše rozbrečela slova filistra –

své rodině byl sloupem, jí žil prací

a manželem nad všecky věrnějším

a vlast prý mnoho jeho smrtí ztrácí,

i dynastie, lid i věčný Řím.

A potom hudba hrála jakous fugu,

hlubokou, mocnou, duše tísnící.

A baronessa štkala v lidstva hluku:

o drahý papa... dluhů tisíci

jenž obvěnils nás, klidně odpočívej

a do blaženství věčného se dívej...

A fuga opět mocně duněla,

bolestí hlubou vzdutá, prochvělá...