Z města.

Již vozů stojících řadami

se vlak náš ku předu šine;

v líc záře večera padá mi,

a domy mizejí stinné,

ten zimní večer zaráží

nás žlutavou září svou,

kol v domů předměstských zápraží

jak poslední paprsky vrou.

A pod námi řeka... Člunů řad

zřím na břehu oknem vlaku...

Pod ledem si vlny ulehly spat,

vše pomalu mizelo zraku.

To předměstí, jež tu stojí v kruh,

v zad sune se, vížky a most,

i rozlehlý, zapadaný luh,

i jeřábů narudlý skvost!

Dům poslední kams už zmizel v tmách,

ten zápach uhlí a zdiva,

i hudby poslední nejasný vzmach,

i žebrák, jenž k vlaku se dívá...

Pláň bílá pod sněhem v tmách a snách,

ty sosny, ten havranů kvil...

Já tuším jen blízkost těch, po nichž jsem práh’,

hor, plání, jež na sta jdou mil...