Z MINULOSTI V BUDOUCNOST.

Kdys dávno z města nad Labem a nad Orlicí

se dával sokol v let –

a za ním s písní boží bojovníci

se vydávali v svět:

hřměly vozy v dál a v dáli,

nepřátelé se jich báli,

děsil se, kdo zlý byl host –

šťastny zřely boží děti,

sokol před nimi jak letí

z minulosti v budoucnost.

A v chvíli osudnou když náhle osiřeli,

jej dali v korouhev,

by na pochodech k bojům stále zřeli

sokolí jeho zjev,

dál by k vítězstvím je vodil,

jež mu dána byla v podíl,

vždy že bránil pravdy skvost:

On zas vpředu, oni za ním,

věrni jeho jasným zbraním,

z minulosti v budoucnost...

Vše utonulo ve hlubinách dlouhých věků,

prapor i Sirotci;

čas vnuky spoutal, Orlici i Labe řeku,

štval víru po otci,

na kříž vbil ji ostřím hřebu –

na Hradci i na Orebu

vnukům zavlád cizí host.

Zapomněli na sokola,

neslyšeli, dál že volá

z minulosti v budoucnost.

Až po staletích ze sna zase uslyšeli

hlas jeho sokolí,

jak z hlubin věků k jejich duším volá smělý

a zve je do polí,

přes hory a doly, řeky

v kraj až dálný, předaleký

a jak volá: „Rabství dost!

Svrzte pouta, v ruce zbraně,

pravdu za štít – jménem Páně

z minulosti v budoucnost!“

Hoj, vstalť je sokol, který pravdy děsil vrahy,

zas volnost vrátil nám!

Výš jeho prapor! S ním své obráníme prahy,

svým věrni dějinám!

Duchem jeho naplňme se,

na sokolích křídlech vznese

k výši nás, kam obrem vzrost –

jeho křídlem, jeho duchem,

prací, bojem, klidem, vzruchem

z minulosti v budoucnost!