Z MLADISTVÉ DOBY. (III.)

Nechť mysl k mysli poutající

Necítíš moje toužení,

Jsemť spokojen, tajně slzící

Uznáš-li lásky soužení.

Had, srdce mého krev co hlodá,

Nikdy se netkni prsou Tvých,

Ni šíp, jenž v útroby se bodá

Dvou srdcí sobě souzených.

Nechť moře, hory, lesů houští

Nás rozloučí, nechť neuzřím

Tě nikdy víc – v života poušti

Si skromný oltář vystavím,

Naň – obraz Tvůj! – Dodáť mi síly,

Kdy křídla rozprostře duch svá

K záletům vyšším; – v žalné chvíli

Poskytne útěchy líc Tvá!

Snu mého s větví až uvadlých

Poslední v prach ze ztopí květ,

Tu s Tvým se jménem na rtech zchladlých

Vznesu v záhrobních stínů svět!